Cesty

22. února 2009 v 20:02 | VeEee |  Velmi jasná budoucnost
Za několik měsíců jsem se naučila lovit a zůstat velkem čistá. Pořídila jsem si i několik map, abych si vlastně ujasnila kde jsem. Rohlodla jsem se pro Texas. Cesta trvala dlouho, ale já přesně věděla, co hledám. Toho blonďáka z mé vize. Nevěděla jsem, kde přesně mám hledat. Proto jsem začala právě v Texasu, zdálo se mi totiž, že jsem ve vizi viděla něco, co jsem viděla i na obrázku státu. Cestou jsem ale poznávala i jiné země, pomalu jsem se naučila nevrhat se na lidi, kdykoliv je ucítím.

Ta jejich krev byla velké pokušení. Právě proto jsem cestovala hlavně lesem. Musela jsem brzy najít někoho jako jsem já. V mém vidění se také toulal, jenže jsem nedokázala poznat, kde přesně právě je. V Texasu jsem se nezdržela dlouho, svítilo tam moc slunce a já na něm jaksi zářila. Sever byl ideální, slunce jen zřídka a i méně lidí. Ukradla jsem si další peníze na letenku do Kanady. Za několik hodin jsem se dostala do Torronta. Nečekala jsem na taxi jako jiní. Kráčela jsem nejkratší cestou k nějakému lesu. V Kanadě jich je dostatek. Jakmile jsem se dostala z dosahu lidí začala jsem užíkat přímo do lesa. Musela jsem si totiž znovu zalovit. Ty všechny vůně v letadle ve mě vzbuzovali žízeň. Ve vizích se mi ten muž objevoval stále častěji, bloudil po lesích. Jenže jeho les byl jiný než můj, nebyl tak zelený. Netrvalo to dlouho a našla jsem stejný les jako ve vizi. Neznámý pach mi utkvěl v čichových buňkách. Nebyl to člověk ani zvíře, byla jsem velmi blízko. Blízko tomu muži z vize. Za pár dní jsem našla další stopu, o hodně čerstvější něž posledně. Pokračovala jsem ve svém stopování další dny, stopa byla stále silnější. Mapu jsem již přestala sledovat, řídila jsem se pouze vizí a stopou, kterou ten neznámý upír za sebou zanechával. Musel přeci tišit, že ho sleduji. Každý den byla stopa kratší, jakoby doufal, že se brzy setkáme. Jak on zpomalovat, aby zkrátli odstup mezi námu, já zrychlovala, chtěla jsem ho konečně potkat. Bolest v mém hrdle oznámila přestávku na oběd. Časem mé oči ztratily to hrozviě rudou barvu, začínaly se zbarvovat do karamelové, troufla bych si říct, že to byla zlato-hnědá. Také touha po lidské krvi mě pomalu opouštěla. Zvířala nebyla tak dobrá jako krev lidí, ale ublížit někomu, kdo vůbec nemůže za to, co se mi stalo je velmi sobecké. Neznámý upír se stále pohyboval v mém okolí, nikdy však nebyl dost blízko na to, abychom se setkaly. Začínala jsem uvažovat nad tím, jestli ze mě moje vize nedělá blázna. Obličej onoho upíra byl sice rozmazaný, ale přesto jsem viděla jak se spolu procházíme ruku v ruce se zamilovanýma očima. Tedy, jen mýma, ty jeho jsem neviděla. Ubytovala jsem se v motelu, chtěla jsem se ujistit, jestli se také zdrží. Pokoj byl celkem útulný s velkou postelí, která byla maximálně na okrasu. Nespala jsem. Ten pocit, kdy vám usínají buňky v těla, spadnou z vás veškeré obavy, mi byl odepřen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Velmi jasná budoucnost?

Ano, piš dál!! 66.7% (2)
Ale jo, jde to =) 33.3% (1)
Čtu to z nudy.. 0% (0)
Ne.. 0% (0)
Hnus, přestaň s tim! 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.