Druhá část

22. února 2009 v 20:04 | VeEee |  Já a Jacob Black
Kate Witherová
Neměla jsem ani tušení jaký zapadákov tahle rezervace je. Mohlo mi to být jasné, ale přesto jsem nevěřila vlastním očím. Mamka kývla a ukázala na dům. Náš domek byl opravdu na pláži asi tak pět minut pěšky přímo k centru dění. Jak jsme jely kolem uviděla jsem několik kluků jenom v teplákách. Udivilo mě to, protože bylo tak maximálně deset stupňů. Nepřestávala jsem na ně zírat. Několik se jich otočilo. Jeden na mě stále zíral. I když jsme je přejížděly, otočila jsem se a viděla ho jak se dívá. Nechala jsem to být a dál pozorovala z dálky náš domek.


Taťka mi pomohl s věcmi z kufru. Dál jsem se s nimi ovšem musela tahat sama. Naši měli dost svých věcí. Nebylo těžké najít svůj pokoj. Byl malý, žlutě vymalovaný s rudě červeným kobercem. Postel byla docela velká. Menší než manželská, ale větší než pro jednoho. Akorát pro mě. Začala jsem si ukládat věci do šatní skříně. Ozvalo se zaklepání. "Dále." vešel taťka i s mamkou. On nesl velkou krabici a mamka se usmívala. "Máme pro tebe novou televizi." pohladila mě a pozorovala tátu jak to všechno montuje. "Oh, děkuji." oba se usmáli a odešli, jakmile byli hotový. Lehal jsem si na postel a pustila se do čtení.
Ani jsem nezaregistrovala, že bych usnula. Bylo před sedmou hodinou večer a já ležela na posteli stále oblečená. Opláchla jsem si obličej a rozhodla se jí t projít po pláži. "Mami? Já se půjdu projít ano?" jenom na mě kývla a zmizela v kuchyni.
Bylo chladno. Řekla bych, že za chvíli začne pršet. Usadila jsem se na celkem suchý kámen a pozorovala moře. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Rychle jsem otočila hlavou a spatřila kluka. Přísahala bych na cokoliv, že to byl ten z odpoledne. Musel být, protože měl ty samé tepláky. Teď se ale blížil směrem ke mě. Zmocňoval se mě strach. Co když mi ublíží. Nečekala jsem na nic a zvedla se. "Ehm.." odkašlala jsem si nenápadně. Přemýšlela jsem co mu mám říct. Najedou ze sebe dostal "Ahoj." musela jsem se to mu prostě zasmát. "Co je k smíchu?" v klidu jsem mu odpověděla "Nic."
Jacob Black
"Hele jdi s tím někam jo." vyjel jsem rozzuřeně na Embryho. Zase jsme se hádaly kvůli Belle. Byla ode mně hloupost se s ní dál stýkat. Jenže jak to udělám, když jí miluji? Projel kolem nás taxi. Obyčejně jsem se nezajímal o lidi kolem, ale v tomhle autě jako by mě něco přitahovalo. Malá dívka sedící vzadu na sedačce se na ná zvědavě dívala. Najednou jako by nebylo nic. Viděl jsem jenom jí. Neslyšel jsem kluky jak se mi hlasitě smály. Středem se stala ona. Měla světlé vlasy, které jí spadaly do obličeje. Dokonale jsem rozpoznal barvu jejích očí. Byly zelené. Krásné a hluboké. "Jaku." bouchnu do mě Sam. Vytrhl jsem se ze snění. "Musíme jít." ani jsem si nevšimnul, že taxi už tudy dávno nejede stále jsem zíral tím jedním směrem. "Jo." to bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Rozhodl jsem se jí najít. A taky si promluvit se Samem.
"Same? Můžeš na minutku?" seděli jsem zrovna u nás v obýváku. "No?" Vyšli jsme na dvorek. "Hele jak poznám, že jsem se otisknul?" Sam se na mě udiveně a zároveň překvapeně usmál. "Vidíš jí všude? Pořád na ní myslíš?" přikývnul jsem. Ve dvou větách dokázal vysvětlit to, co jsem právě cítil. "Která to je?" šibalsky do mě žďuchnul. "Víš jak jsme stáli u pláže a jel tam ten taxík?" zamyslel se a pak přikývnu. "Viděl jsi kdo tam seděl?" zase se zamyslel, tentokrát zakroutil hlavou k nesouhlasu. "Neviděl." zase se zamyslel. "Byla tam jedna dívka. Pořád jí vidím. Musím jí najít." nečekal jsem na to co mi řekne a vydal se k pláži.
Schylovalo se to k dešti, nevadilo mi to. Musel jsem najít svého anděla. Nikdy bych nevěřil, že to bude tak snadné, seděla tam. Přímo na pláži. Musel to být osud. Na okamžik jsem zaváhal ale pak jsem udělal několik jistých kroků vpřed. Šel jsem velmi potichu. Byla tak krásná. I když seděla zády ke mě. Absolutně jsem nevěděl, co jí mám vlastně říct. Najednou střelila hlavou rovnou na mě. Byla naprosto okouzlující. Dokonalá. Ve tváři se jí rýsoval strach smíšený se zvědavostí. Musel jsem se tomu trochu smát. V duchu, ale bylo mi jasné, že spatřila změnu v mé tváři. Stál jsem od ní asi deset kroků. Z ničeho nic se zvedla. "Ehm.." odkašlala si. Musel jsem něco říct, abych nebyl za naprostého idiota, i když, to už si o mě asi myslela. Nenapadlo mě nic chytřejšího než "Ahoj." nechápal jsem co bylo směšného na mém hlase, ale ona se mi smála. "Co je k smíchu?" nejednou ztichla. "Nic."
Kate Witherová
Kdyby to byl úchyl dávno by mi už něco udělal, jenže on tam jen tak stál. "Hele potřebuješ něco." neodolala jsem pokušení se ho na to zeptat. "Jen jsem si s tebou chtěl popovídat." to bylo dobrý, podle jeho výrazu bych tipovala, že chce něco víc než jen si popovídat. "Dobře." usmál se "Já jsem Jacob. Jacob Black." přistoupil až ke mě a natáhl ruku. Neváhala jsem a chopila se té jeho. Rychle jsem si s ním potřásla. Možná se mi to zdálo, ale asi měl teplotu. Rychleji než by to stihl normální člověk se posadil na kámen, na kterém jsem předtím seděla. Posadila jsem se vedle něj a koukla se mu do tváře. Uviděla jsem jakýsi výraz výhry, štěstí. Nechápala jsem co ho k tomu vedlo. Ale opravdu se mi zdál šťastný. "Jsem Kate Witherová, bydlím tady na pláži." kývla jsem hlavou směrem k našemu domu. Jacob se usmál ještě víc. "Máme to k sobě blízko, viď." znala jsem ho sotva deset minut, ale už jsem k němu cítila jisté sympatie. Byl opravdu okouzlující. "Proč jsi za mnou vlastně přišel?" trošku se na mě zamračil, ale hned to vystřídal úsměv. "No víš, je to na dlouhé vyprávění." zamrkal. "Já mám dost času." zasmál se a dal se do vyprávění.
"Já a moji přátelé pocházíme z velmi starého kmene indiánů. Quileté. Existuje spousta legend, kterým jsem do jisté doby nevěřil a smál se jim. Třeba ta o potopě světa, kdy staří Quileté přivazovali své kánoe k vrcholkům stromů aby přežili. To je jedna z těch směšných legend. Ale je jich tu ještě pár, donedávna jsem jim nevěřil, ale teď se staly součástí mě. Quileté pochází z vlků, vlci jsou stále naši bratři. Jsme pořád jejich potomci." najednou se odmlčel. "Potomci vlků?" neubránila jsem se té otázce. Asi bych měla být vyděšená a utíkat co mi nohy stačí, ale ten kluk naproti mě, jakoby mě přitahoval. Nějakou magickou silou. "Pak existuje ještě jedna legenda spojená s vlky. Otisk, jako že se otiskneme. Víš znamená to, že potkáme druha, v mém případě družku, a jakmile jí spatříme, neexistuje pro nás nikdo jiný než ona. Dalo by se říct, že se tak nějak bezhlavě zamilujeme víš." zase se odmlčel abych mohla vstřebat to množství informací. "Chceš mi říct že si vlk?" musela jsem se tomu zasmát. "Ne tak docela." jeho výraz byl teď vážný. "Vlkodlak?" to slovo mě děsilo. Ještě víc mě vyděsilo, když na to přikývl.
"A co ten Otisk?" zase se na mě usmál. "Jak jsi kolem nás odpoledne projížděla v tom taxi, přestaly pro mě existovat jiné dívky. Zůstala si jenom ty." jemně se na mě usmál a pohladil mě po tváři. "Chceš říct že si se otiskl?" ani mě to neudivilo, když se na mě tak díval. Jako bych byla opravdu jeho jediná. Jeho anděl. "Ehm." zakašlal a přikývl. "A co s tím uděláme?" nechápala jsem totiž, co mám dělat s vlkodlakem. "Můžeme být přátelé. Zatím. Pokud bys někdy chtěla něco víc, já tu vždycky budu, protože otisk to je věc do konce života." poslední slova řekl s velkou vážností. "Dobře." usmála jsem se na něj.
Celou dobu co jsme spolu strávily na pláži se mě vyptával na všechny nesmyslné detaily z mého života. Na moje oblíbené jídlo a pití. Nejkrásnější barvu podle mě. Ptal se mě jak to u mě vypadalo v pokojíku. A jak to tam vypadá teď. Jací jsou moji rodiče. A proč jsme se přestěhovaly. "Jacobe, koukni kolik je hodin musím domů!" vyrušila jsem ho při návalu otázek. Bylo po desáté večer. Přikývl a doprovodil mě domů. Před vchodem se na mě usmál. Pomalu jsem se k němu naklonila a dala mu polibek na tvář. Jemně jsem se přitom začervenala. Pohladil mě a odešel. "Uvidíme se zítra?" křikla jsem na něj potichu. "Jak dneska buď na pláži." mrkl na mě a utekl do tmy.
Rychle jsem se najedla a připravila do školy. Ani koupání mi netrvalo moc dlouho. V pokoji na záznamníku jsem měla asi deset vzkazů od Toma.
Moc mi chybíš lásko, co kdybych za tebou přijel o víkendu. Zavolej jak budeš moc. Miluji tě Thomas.
Lásko? Už jsi doma, proč mi nevoláš?
Všechny vzkazy byly stejné. Nechtěla jsem mu na ně odpovídat. Lehla jsem si do postele a zírala do stropu. Zaslechla jsem jemné škrábání na okno. Rychle jsem se zvedla a šla ho otevřít. Jacob. Vpadl do mého pokoje. Bylo asi půl dvanácté v noci. "Jacobe! Co tu děláš?" nevinně se usmál. "Musel jsem tě vidět." to byla jediná jeho odpověď. Posadil se ke mě na postel a usmíval se. "Nesmíš mě takhle lekat. Příště mi to oznam až sem budeš chtít přijít." zasmála jsem se. Chytil mojí ruku a něžně ji políbil. Dlouho do noci jsme si povídaly. Ptal se na všechno co nestihl na pláži. Asi ve tři ráno se vykradl z mého pokoje k sobě domů. Té noci jsem měla krásný sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Bella Bella | 28. února 2009 v 10:49 | Reagovat

Krása už se moc těším na další díl!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.