Druhá kapitola

22. února 2009 v 19:37 | VeEee |  Nový život
Když jsem přestal, bylo už příliš pozdě.. Držel jsem její křehké, překrásné tělo ve svém chladném vražedném náručí. Než jsem si to rozmyslel, začal jsem křičet... Stále jsem křičel.. Nedokázal jsem přestat.. Bella jediná moje láska byla mrtvá, mojí vinou. "Bello probuď se prosím." Carlisle se mě snažil odtrhnout věděl jsem to, ale její krev, tak dokonalá, nešlo přestat, byl jsem monstrum. Slyšel jsem myšlenky. Co se děje? Co se stalo? Co ten řev? Pane Bože, on to nezvládl!.. Směs myšlenek se táhla asi půl sekundy, než stihly všichni doběhnout do mého pokoje.. Zíraly na mě a na její tělo v mých rukách.. Koukaly na mě s odporem.. Patřilo mi to.. "Edwarde.." šeptala Esme, věřil jsem, že kdyby mohla, tak pláče, stejně jako já i jako ostatní dokonce dovolím si troufnout i Rosalii to velmi vzalo.. Položil jsem její křehké, bezvládné tělo na postel s tou největší něžností, kterou jsou v sobě dokázal najít.. Ovšem co to bylo platné, byla pryč, navěky, byl jsem odsouzen žít v samotě, jako dřív.. Možná, kdybych ji nikdy nepoznal, bylo by to všechno lepší a ona by teď žila šťastným a spokojeným životem.. Esme mě pomalu hladila po vlasech klečícího u jejího těla s hlavou skloněnou na posteli. Držel jsem ve svojí ruce její. Bylo po všem..

"Myslím, že by bylo lepší, kdybych šel na vzduch." prolomil jsem ticho.. Všichni se na mě koukaly se smutkem v očích. Věděly, že budu opět navždy sám. Zasloužil jsem si to. "Dobře Edwarde, hlavě prosím slib, že nebudeš dělat hlouposti." žádala Esme.. Hlouposti, co by byla větší hloupost, než to, že já sám jsem měl mojí milovanou Bellu přeměnit, to byla největší hloupost, vyčítal jsem si.. "Přijdu k večeru" Carlisle přikývl "Edwarde, víš měly bychom to nějak vysvětlit jejímu otci a uspořádat pro ni pohřeb, vím že je to moc brzy ale je to nutné." upozornil mě, věděl jsem, že mu to budu muset oznámit já.. "Ano já vím Carlisle, oznámím mu to, jen mi prosím poraď co mu mám říct." žadonil jsem. Carlisle chvíli zaváhal. "Nevím, co pro něj bude přijatelné, můžeme říct, že ji napadlo zvíře, nic lepšího mě nenapadá." přiznal se se smutkem v očích...
Venku bylo chladno, jak ostatně ve Forks bývá.. Rozhodl jsem se, že se proběhnu.. Neběžel jsem ani moc dlouho, když jsem ucítil tu vůni a náhlý pocit hořícího hrdla.. Lidská vůně.. Dneska už ne prosím, pomyslel jsem si.. Ano byly to lidé celkem pět. Voněly pěkně, ale ne jako ona.. Donutil jsem se nedýchat, nechtěl jsem zase někomu ublížit, tak jako své milované, své jediné, bohužel mrtvé. Pozoroval jsem je. Bylo mi divné, že slyším tlukot jen čtyř srdcí, přitom mě můj zrak neklamal opravdu tam bylo pět osob.. Chtěl jsem vědět co to mělo znamenat. Opatrně jsem se vyplížil z mého úkrytu.. Dívka se světle hnědými vlasy po mě střelila pohledem. Jak mě mohla slyšet? Byl jsem přeci jen dost daleko. Soustředil jsem se na její myšlenky.. Kdo to je? Doufám, že neublíží rodině, jsem sama nedokážu ho zastavit.. Určitě je ucítil.. Její myšlenky byly zmatené. Věděla snad kdo jsem? A proč se otočila jako jediná, když jsem opatrně seskočil ze stromu? Dostal jsem se do vzdálenosti, ze které už mě viděl i zbytek skupiny. Mé smysly mě nemátly, tloukla přesně čtyři srdce z pěti. Byla upírka. A dokonale se ovládala. Stál jsem a hleděl na ně. "Hey ty tam u lesa!" zařval na mě starší muž. Trhl jsem sebou a lidským krokem jsem se vydal k nim. Nesnášel jsem pomalost lidské chůze ovšem, nechtěl jsem náš druh odhalit. Pomalu jsem k nim došel a všichni si mě prohlížely. Všichni až na tu dívku, které netlouklo srdce. "Ano pane?" zeptal jsem se co nejzdvořileji to šlo. "Nevíte kudy se dostaneme do Forks?" do Forks? Uvědomil jsem si, že jsem musel běžet pěknou dálku, když už nejsem ve městě. Popsal jsem mu cestu. "Děkujeme." usmál se a otočil se ke mě zády, tentokrát se otočila ta dívka, byla nádherná, zlato-hnědé oči, krásný bledý obličej, jemné vlasy a úžasnou postavu. Hleděla ke mě se strachem v očích. Byl to strach o její rodinu. Přečetl jsem si její myšlenky, opravdu si myslela, že je zde vysaji na posezení. "Ahoj.. Mo-mo-mohla bych s tebou mluvit?" udiveně ze sebe vykoktala, věděl jsem, že se na to zeptá, ale dělal jsem překvapeného. "Běžte napřed já vás doženu." oznámila rodině a ti se spěchem odešly. "Jsem Edward Cullen." zdvořile jsem se představil, než stačila něco říct. "Já jsem Anita Bluntová, a doprovázím ty lidi do Forks." moje lidi, né že jim ublížíš. "Neboj neublížím jim." odpověděl jsem jejím myšlenkám. "Jak..." udivila se. "Jak jsem věděl, že myslíš na to že bych jim ublížil?" spiklenecky jsem se usmál. "Ano." přikývla. "Mno víš to je jednoduché, čtu myšlenky.." Wow, uslyšel jsem v její hlavě. Usmál jsem se tomu. Ona taky, byla milá. "Co takhle kdyby jsem se šly projít." nabídl jsem a četl její myšlenky. Proč ne nic se mi stát nemůže. "Dobře." usmála se, byla tak úchvatná. Celou cestu jsme se dobře bavily, šly jsme bez cíle, kam nás nohy táhly. "Mohl bys mi podat ruku?" natáhl jsem se k ní a bez protestu jí ruku podal. Stiskla jí ve své a zavřela oči. Viděl jsem přesně co se jí honí hlavou. Viděla nás dva jak spolu zamilovaně pobíháme po louce, jak se objímáme a líbáme.. Pak se to změnilo, uviděl jsem jí v bílých šatech, jak na ní koukám od oltáře.. Okamžitě jsem vytrhl svojí ruku z jejího sevření. "Co. Co to bylo?" usmála se "Tvoje budoucnost.." Cože?! Sotva jsem se vzpamatovával ze smrti Belly svojí lásky mám mít další? "To není možné." zaprotestoval jsem. "Určitě se pleteš, věřím, že se tvoje vize změní až na tebe změním názor." v hlavě tiše zaprotestovala. "Edwarde, já vidím přesnou budoucnost, je mi to líto." sklonila hlavu. Nevěřil jsem vlastním uším. Přesnou budoucnost. Ano přesně tak to řekla. Měla bych utéct.. Zamyslela se. "Ne nechoď, já rád bych tě vzal k sobě domů, představit tě rodičům. Víš já jsem právě přišel o svojí ženu." Ženu? Takže je ženatý.. Zabil ji snad, nebo s někým bojovala? "Ano já, já jsem jí zabil.. Měly jsem měsíc po svatbě a byl čas na její přeměnu, jenže ona tak krásně voněla a chutnala, já, nedokázal jsem přestat." zasvětil jsem jí do svého smutku. "Je mi to líto." přiznala tiše, věděl jsem, že nelže, v mojí přítomnosti to nešlo.
"Carlisle! Vedu návštěvu." zavolal jsem z chodby. Carlisle i ostatní okamžitě přiběhly. On přivedl Charlieho.. Ne ne žádné srdce tu netluče.. Pomyslela si Esme. Všichni na nás dva koukaly. "Rodino, tohle je Anita Bluntová, potkal jsem ji a její rodinu když jsem si byl vyčistit hlavu." myslím, že jsem ji představil dost zdvořile. "Těší mě." dostala ze sebe. "Nás taky, já jsem Carlisle a toto je moje žena Esme, támhleto je Alice a Jasper a vzadu jsou Rosalie s Emmettem." postupně na všechny ukázal a vyslal ke mě svoje myšlenky. Edwarde.. Co to má znamenat. "Carlisle Anita dokáže vidět do budoucnosti. Žádné měněné vize jako u Alice, ona vidí přesnou budoucnost, tak jsem ji přivedl teď, je to lepší než abych vám ji přivedl jako svoji snoubenku." vyhrkl jsem. Všichni na mě civěly jako na zvíře v ZOO. "Edwarde, vždyť jsi právě přišel o manželku, máš truchlit ne si začít hned povyrážet." kárala mě Esme. Tentokrát se do hovoru vložila Anita. "Je mi to líto Esme, viděla jsem to dřív nebo později se to stane, všem se omlouvám, chápu že mě budete nenávidět, ale já jsem si nikdy nepřála vidět do budoucnosti." otočila se, vyšla ven a sedla si na verandu. Promiň Edwarde.. Omlouvali se mi všichni v myšlenkách. Nedíval jsem se jim do očí a odešel za Anitou.
Seděla tam mlčky a hleděla do přírody. "Je mi to líto Edwarde, opravdu mě to mrzí, já prostě za to nemůžu, nenávidím se za svůj dar, dovedeš si představit, že vidíš někoho budoucnost, i to jak zemře?" proč nemůžu plakat, pomyslela si.. "Taky mám občas chuť plakat, teď velikou.. Brzy bude pohřeb, já nevím jestli to dokážu." přiznal jsem se. Podívala se mi do očí. Její hlava teď byla prázdná bez jakékoli myšlenky. "Jestli chceš, můžu se kouknout, jak se ti povede na pohřbu." podal jsem jí svojí ruku a nechal proudit její myšlenky do mé hlavy. Netrvalo to dlouho, a já se ujistil, že to zvládnu. "Děkuji." pohladil jsem jí po vlasech. Usmála se, byla opravdu krásná, bylo to hrozné já vím, ale dokázal jsem si představit s ní žít, milovat jí, jenom jí. Byla úchvatná. Seděly jsme tam až do večera a povídaly si o mém a o jejím životě. "Možná bychom měly jít dovnitř." nahodil jsem když se začalo stmívat. "Myslíš, že mě tam budou chtít, když mám nahradit tvojí zesnulou?" sklopila oči. "Anit, všechny to moc mrzí, oni chápou jaké to pro tebe musí být vědět tu skutečnou pravdu o našich osudech." konejšil jsem jí a pak jsem si uvědomil, že jí držím stále za ruku a druhou jí objímám. Zdálo se, že jí to nevadí. V něčem mi připomínala Bellu, dokázala udržet svoje myšlenky pěkně v koutku, abych to neviděl. Najednou se zvedla "Množná, přeci jen bychom měly jít dovnitř." usmála se. Odkráčely jsme do kuchyně. Všichni tam seděly, Alice jistě pověděla, že přijdeme. A měla pravdu.
Zajímalo by mě, jestli loví lidi. Zamyslel se Carlisle. "Ne neboj Carlisle, neloví." bylo vidět, že se mu velmi ulevilo. Alice, aby uvolnila atmosféru si s ní začala povídat, zdálo se mi, že se docela zapovídaly a odešly do obývacího pokoje. Nechal jsem jim soukromý, Anita mi to určitě potom řekne.
Pro celý dům se stala novinkou.. Oblíbila si jí dokonce i Rosalie, protože měly podobný lidský osud. Smutně jsem pomyslel na Bellu, bylo to vůči ní tak moc nefér. Stále jsem ji miloval. Nikdy na ní nepřestanu myslet, ale jak bylo vidět, dokáži milovat i někoho jiného, někoho tak moc úžasného jako je Anita.
"Carlisle, kdy bude konečně ten pohřeb?" moje otázka byla příliš neohrabaná. "Za dva dny Edwarde, za dva dny. Půjde i Anita?" zajímal se. "Nevím, zřejmě ne, ale nechci jí tady doma nechat samotnou, třeba si vyrazí na lov." ujistil jsem ho a odešel do obývacího pokoje. Anita a Alice tam seděly a zase se o něčem vybavovaly. Anita měla perfektně uzavřenou mysl. Ale i tak bylo slyšet o čem se baví. O pohřbu. Mojí Belly. "Edwarde, nepůjdeme se projít?" naléhala Anita. Kývl jsem a vstal ona také a Alice odcupitala za Jasperem.
Šly jsme dozadu za dům na zahradu. "Ano Anit, co se děje?" potřeboval jsem vědět na co asi myslí. Nadechla se "Až bude pohřeb, půjdu lovit, skončíte tak okolo třetí odpoledne, do té doby se sem vrátím." svěřila se. "No dobře." "Edwarde, já chápu, že to pro tebe je velmi těžké." podívala se na mě pohledem plným něhy a zamyslela se. Jsi opravdu tak krásný, asi jsem se do tebe právě zamilovala. Usmála se. "Slyšel jsi mě?" "Ano.. Ale pochop není to pro mě lehké se jen tak zamilovat, já vím, že se to stane, ale asi to bude trvat." pohladil jsem jí po vlasech a políbil je. Voněly, tak úžasným způsobem, lépe než Belly, lépe než všechno. Dovolil bych si tvrdit, že jsem se také právě zamiloval. "Copak?" usmála se na mě. "Já.. popravdě řečeno, právě jsem se taky zamiloval." políbil jsem jí na čelo a položil do trávy. Lehl jsem si vedle ní a jen jsem se nechal unášet její dokonalostí. Je mi to líto, opravdu. Vyčítala si v hlavě. Snažil jsem se jí ukonejšit. "Bude to dobré, věř mi." Věřím ti, slíbila svojí myšlenkou a sevřela mojí ruku, tentokrát ale nekoukala na budoucnost, jen mě hladila a já jí to opětoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Nový život?

Ano, piš dál. 66.7% (2)
Jo jde to. 0% (0)
Čtu to z nudy.. 0% (0)
Ne.. 33.3% (1)
Hnus, smaž to a už víc nepiš! 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.