Novorozené

22. února 2009 v 19:30 | VeEee
"Bello Volturovi jsou už na cestě, předpokládám, že tu budou do tří dnů." oznámil mi Edward, chtělo se mi plakat, jenže jak jsem mohla. "Edwarde to přeci nejde nemůžou nám ji vzít.." objala sem ho kolem pasu. Jemně mě políbil do vlasů a konejšivě mi hladil záda. "Bello lásko, miluji tě, ale je to jeden z našich hlavních zákonů." řekl opatrně. To mě celkem rozzuřilo, jak mohl? Copak chce přijít o naše dítě? Je tak bezcitný? "Edwarde, je to přeci i TVOJE dítě!!" rozkřikla jsem se a utekla pryč. Běžela jsem na zahradu, abych si pročistila hlavu. To prostě nejde. Nemůžu ji nechat zemřít, naši dceru, to prostě nejde. Jenže, Volturovi se nikdy nezastaví. Zabijí ji. Musím utéct. Ať už jde Edward se mnou nebo ne. Ne, už vím, nic mu neřeknu a uteču, on byl přeci také bezcitný vůči naší dceři. Uteču dnes večer.
Celý zbytek dne jsem s Edwardem nepromluvila. Byly jsme v našem malém domku i s naší dcerou. Věděla jsem, že až budu na útěku, bude mě chtít zastavit a poběží za mnou. Volturovi nás jistě brzy najdou. Jenže říct to Edwardovi, to prostě nejde vím, že by mi to rozmluvil, abych se chovala jako poslušná holka. Miluji ho, moc, ale máme dítě, přeci ho nenecháme jen tak zabít od Volturů. Je to jasné, musím dnes v noci utéct, bude to velmi těžké, ale uteču. I s Reneesme. Čím blíž byl večer, tím víc sem byla nervózní a Edward si toho jistě už všiml, neuměla jsem lhát, to byla moje velká nevýhoda. "Copak se děje lásko?" zeptal se a pohladil mě po tváři. "Nic, nic se neděje." zalhala jsem. Divně se zatvářil "Dobře, nemusíš mi to říkat." díky bohu.. Nebavilo mě mu lhát, proto jsem se mu od té doby až do půlnoci vyhýbala.
Edward se rozhodl, že mě nechá vychladnout a začal hrát na klavír, to byla příležitost k útěku. Pomalu jsem vzala Reneesme z postýlky a sešla dolu do předsíně. On neustále hrál, tu krásnou melodii, moji ukolébavku. Chtěl se usmířit, to bylo jasné. "Já to nedokážu." zamumlala jsem si potichu pro sebe. Koukla jsem na dceru "Promiň." pohladila jsem jí a ona začala kousat. Rychle jsem jí odnesla do její postele a šla jsem za Edwardem. "Já se ti moc omlouvám Edwarde, přiznávám, byla jsem hloupá, musíme se řídit pravidly." podíval se na mě a přestal hrát. "Bello lásko, to jsem moc rád, že jsi se umoudřila. Musíme ovšem vymyslet plán, už jsem o tom přemýšlel, Volturovi jsou již na cestě a budou nás chtít ztrestat, ale my se jim vydáme naproti, jako že jim ji jdeme odevzdat. Buď uvěří, nebo ne." pohladil mě po vlasech. "Myslím, že je načase vyrazit. Já vezmu Reneesme." odběhl pro ni.
Volturovi jsme potkaly asi za den cesty v lese ani nevím kde. Bylo jich hodně. Aro v jejich čele. "Co se to děje Edwarde, co to má znamenat?" zeptal se ho. "Aro neseme vám nesmrtelné dítě." Jane okamžitě přiběhla a chopila se Reneesme. Neprotestovala jsem, neboť jsem nesměla. "To je ovšem velmi rozumné rozhodnutí, já chápu mateřskou lásku," obrátil se ke mě "ovšem jsem rád, že jsi se rozhodla správně, byla by škoda vás oba zničit." usmál se na mě. Jen jsem přikývla. "Bylo by lepší Edwarde, kdyby si vzal svou ženu stranou, není třeba aby to viděla." Edward se mě okamžitě chopil a vzal mě do náruče a odběhly jsme. "Lásko, bude to dobré, věř mi." konejšil mě. "Edwarde, já chci plakat." zavrtala jsem mu obličej na hrudník. Hladil mi vlasy a broukal moji ukolébavku.
Netrvalo to dlouho a celá Arova skupina se objevila u nás. "Tak je to za námi, doufáme, že se to již nebude opakovat, Edwarde pozdravuj Carlislea." zamrkal Aro a s celou svojí skupinou se vracel do Itálie. "Lásko, je načase se vrátit domů." políbil mě a vydaly jsme se na cestu. "Měly bychom to oznámit Carlisleovi." navrhla jsem. "Ano miláčku, ale až zítra, teď mi prosím dovol mít tě chvíli jen pro sebe." přitiskl si mě k sobě a políbil mě. Hned ráno jsme se vydaly za Carlislem. Edward mu to oznámil, nebyla jsem natolik silná abych to řekla sama. "Je mi to opravdu líto Bello, chápu, že to pro tebe bylo těžké, ale opravdu je to takhle pro všechny lepší a bezpečnější." pohladil mě po vlasech a odešel za Esme. Dlouho jsme se zde nezdržely. Edward chápal moje utrpení, šly jsme tedy domů. "Edwarde, byl bys tak hodný a hrál mi?" přikývl, usedl ke klavíru a celou noc mi hrál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti mé jednorázovky?

Ano, moc!! 87.5% (14)
Jo, jde to. 0% (0)
Ani ne, čtu to když nemám nic jinýho na práci. 6.3% (1)
Ne. 6.3% (1)
Hnus, nepiš už. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.