První část

22. února 2009 v 20:03 | VeEee |  Já a Jacob Black
Jak se vlastně pozná, že jste se zamilovaly? A jak poznáte, že je to ten pravý? Jediný muž vašeho srdce? Vždycky jsem snila o tom, že si mě najde krásný princ z pohádky. Přijede za mnou na bílém koni, políbí mne a vysvobodí z věže zlé čarodějky. Jenže dnes je to jiné, už nejsem ta malá dívka, co sní o princích z pohádky. Jsem to já sedmnáctiletá Kate. Vím, že si pro mě nepřijde žádný krásný princ. Budu se muset spokojit s tím, co mi život nabízí. Není toho moc. Ale i tak je toho hodně.
Moje rodiče se rozhodli kvůli práci přestěhovat. Super. Nechápala jsem, proč zvolili zrovna stát Washington. Co tam může být lepší než v Kalifornii? Nic, tedy alespoň pro mě. Když jsem si balila svoje věci, neuvědomovala jsem si ještě, že už se sem asi nikdy nevrátíme.
Neměla jsem moc vhodného oblečení pro počasí ve Washingtonu. Matka se rozhodla, že mi nakoupí nové. Seděla jsem na své posteli a čekala až se rodiče vrátí z nákupu. Odjeli asi před půl hodinou takže to ještě tak dvě hodinky potrvá.


Bodlo mě u srdce. Můj Thomas. Už ho vlastně také nikdy neuvidím. Slíbily jsme si sice, že se budeme každý víkend navštěvovat. Ale co to znamená mít vztah na dálku. Dneska je to mnohem složitější. Na podlaze mi začal vibrovat telefot. Thomas. Jasně jsem mu řekla aby mi nevolal, že to tak pro nás bude jednodušší. "Ano?" snažila jsem se utišit vzlyky, které se mi draly ven. "Kate? To jsem rád, že jsi mi to zvedla. Mohl bych tě vidět?" přesně toho jsem se bála, že se od něj nebudu schopná odpoutat. "Já nevím..." uslyšela jsem na druhé straně tichý vzlyk. "Prosím.." nechtěla jsem mu to ještě zhoršovat. Jenže co můžu zkazit jednou nevinnou schůzkou, pak se už asi nikdy neuvidíme. "Dobře." vydechl uvolněním. "Přijdu k tobě." jeho tón byl velmi prosebný. "Jistě Tome." rychle jsem položila sluchátko. Sesunula jsem se dolu z postele a dala se do breku.
Ten kluk mi to strašně ztěžoval. Proč mě prostě nedokáže opustit? Proč mi to musí ještě zhoršovat. Tolikrát jsme se o tom již bavily. Nechtěl mě poslouchat. Ale musel. Snad nikdy nepochopí, že už se neuvidíme. Budeme každý muset žít svůj vlastní život. Jeden bez druhého. Samy. Ve své vlastní bolesti ze ztráty.
Během patnácti minut se ozvalo tiché zaklepání na domovní dveře. Dokopala jsem se abych ty dveře otevřela. Stál tam s kyticí rudých růží. "Ahoj lásko." obdařil mě úsměvem, za jehož pozadím bylo velké utrpení. Proč to nedokáže snést a nechat mě? Proč musel přijít? "Ahoj." velmi pevně mě objal ve své náruči a vtiskl mi polibek na rty. Přesně toho jsem se bála. Snažila jsem se vymanit z jeho pevného sevření, jenže pokusy byly marné. "Prosím dovol mi to." zašeptal mi do ucha. Nemohla jsem odolat jeho sladkému dechu. Zase jsem mu podlehla. Jsem takový slaboch. "Tome, prosím." neposlouchal mě, jen mě stále líbal a hladil. Konečně se mi podařilo dostat z jeho objetí. Nechápavě na mě zamrkal. "Neodjížděj." pevně mi stiskl ruku. "Já musím." To byla poslední slova, která jsem ze sebe dokázala dostat. Nemohla jsem se dál dívat jak tam zmučeně stojí, jako socha. Naprosto nehybný. "Promiň." dodala jsem šeptem a utekla do svého pokoje.
Neslyšela jsem ho jak odešel. Ale když se rodiče vrátili už tam nebyl. "Kate?" zavolala máma z kuchyně. Utřela jsem si slzy a seběhla dolu za ní. "Ale no tak, Kate, zlatíčko, ty přeci víš, že to děláme z nutnosti. Jsme skoro na mizině." laskavě se na mě usmála a pohladila mě po tváři. Nenáviděla jsem když tak se mnou mluvila. Jako s malým dítětem. Ale pravda byla, že jsem se tak chovala. Jako malá ufňukaná holka. Máma mi dala do rukou dvě velké tašky. A odkázala mě do pokoje. Nakoupili mi s tátou spoustu oblečení. Většinu teplého. Skoro žádné šortky. Věděla jsem že ve Washingtonu je zima, ale to tam není ani v létě na kraťasy? Nemělo cenu o tom dál přemýšlet. Hodila jsem si to všechno do kufru a sešla do obývacího pokoje.
Kufry rodičů tam už také byly. Jako by se mi vysmívaly. Že musím tohle všechno jen tak zahodit za hlavu a odstěhovat se. Vždyť jsem se vlastně stěhovala naposledy, když mi bylo asi pět let. Dobře, teď už to stejně nezměním. Možná, že jsem to ani nechtěla měnit. Nový vzduch bude jistě pozitivní změna. Prostě nemám na vybranou.
Letíme totiž právě směr Washington. Naši si na tu cestu mohli dovolit první třídu. Bylo mi to vlastně jedno, kde právě sedím, protože všude by mi asi bylo stejně nepříjemně. Let netrval nějak extra dlouho, přesto jsem měla pěkně přesezený zadek. "Kate zlatíčko, bude se ti to líbit, máme tam koupený malý domek na pláži. Jak to uvidíš, hned si to tam zamiluješ." usmála se na mě konejšivě moje matka. Z letadlového rozhlasu se ozvalo, že asi za pět minut budeme přistávat. ať se připoutáme. Neváhala jsem a udělala co letuška nařídila. Táta mi musel pomáhat s mým pásem. Tedy, ne s jedním ale snad stovkou pásů. Nechápala jsem, kam každý z nich patří.
Letištní hala byla docela velká, ne tak jako doma, ale přesto měla svůj půvab. Táta zamával na taxi, které okamžitě přijelo k nám. Otec ukázal taxikáři sumu peněz a on okamžitě s úsměvem nakládal věci do kufru. Poslušně jsem se posadila vedle mamky. Nebylo to tak hrozné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.