Setkání

22. února 2009 v 20:02 | VeEee |  Velmi jasná budoucnost
Stopa byla stále silnější, nepřestávaly jsem se k sobě přibližovat. Mé vize stále víc nabíraly na síle, byly jasnější a ostřejší. Jeho obličej se mi začínal pomalu vyjasňovat. Netušila jsem kolik času uplynulo od mého upírského probuzení, ale byl to jistě více než rok. Rok jsem se potýkala s odpíráním lidské krve. Modlila jsem se aby i on nelovil lidi nebo se to to alespoň pokoušel, nelovit je. Z motelu jsem se odstěhovala asi před měsícem, stopa sílila, byla v mém dosahu.

Běžela jsem zrovna do lesa, když jsem ho spatřila na mýtině. Byl dokonalý, vysoký asi metr osmdesát, svalnatý, ne sice hodně ale byl. Jeho vlasy měly barvu slunce, měl je krátké a trochu vlnité. V obličeji měl několik jizev označující dřívější boje. Jeho tvář měla dokonale ostré rysy. Pozoroval mě se stejným zaujetím jako já jeho. Výraz v jeho tváři byl tak odhodlaný. Doběhnout k němu by mi trvalo necelou sekundu. Jako správná dáma jsem si spíše vybrala ladnou chůzi, ve které jsem podle jeho výrazu pravděpodobně vynikala. Zastavila jsem se na okraji lesa. Přišla řada na něj, aby udělal několik kroků ke mě. Nezaváhal ani na vteřina a přistoupil ke mě. "Neuvěřitelné.." zamumlal líbezným pronikavým hlasem. Jemně jsem se dotkal jeho tváře. "Takovou dobu mi trvalo tě najít." špitla jsem mu do ucha. "Jak jsi to věděla?" nevěříce mě pozoroval. "Řekněme, že mám jistý dar." na tváři se mu vykouzlil úsměv. "Jasper." promluvil, nechápavě jsem na něj vykulila oči. "Jemnuji se Jasper." pousmál se. "Alice." jemně se dotkl mé rudy a políbil jí. Kdybych mohla, určitě bych byla rudá jako rajče. "Jak se ti to vlastně stalo?" zeptal se, když jsme seděly na mýtině a bavily se o upírech. "Nevím, probudila jsem se tak v nějaké léčebně a utekla jsem." pohladil mě. "Muselo to být hrozné, nevědět kdo vlastně jsi a co se to s tebou děje." přikývla jsem. "Jak se to stalo tobě?" "Byl jsem voják a umíral jsem ve válce, našly mě dva upíři, Peter a Charlotte. Přeměnily mě. Žil jsem s nimi několik let, než si mě dobýraly, že odmítám pít lidskou krev, rozhodl jsem se od nich odejít." odmlčel se. "To je mi líto." "Nemusí, kdybych neodešel, nikdy bysme se nesetkaly." Seděly jsem na mýtině asi tak tři dny a stále jsme si měly o čem povídat. Vyprávěl mi o svých cestách a já o mých.
POKRAČOVÁNÍ KAPITOLY PŘÍŠTĚ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Velmi jasná budoucnost?

Ano, piš dál!! 66.7% (2)
Ale jo, jde to =) 33.3% (1)
Čtu to z nudy.. 0% (0)
Ne.. 0% (0)
Hnus, přestaň s tim! 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.