Univerzita

22. února 2009 v 19:59 | VeEee |  Together and Forever
Večer jsme se s Edwardem koukali na nějaký pořad v televizi. Do ložnice nám totiž pořídil LCD televizi s úhlopříčkou nejmíň stopadesát. "Bello, neměla bys jít už spát? Zítra začíná škola." chlácholil mě. Nechtělo se mi spát chtěla jsem zapracovat na mém přesvědčování. "No, když já bych raději dělala jiné věci." zase se mi hrnula krev do tváří. "A jaké pak?" usmál se, tím pokřiveným úsměvem, který mě srážel na kolena. "Když to se těžko říká." zase se usmál. "No tak mi to ukaž." to jsem nečekala. Dobře řekl si o to sám. Opatrně jsem se na ně položila. Trošku ztuhl, ale nechal mě pokračovat. Věděla jsem přesně kde je ta malá krabička. V jeho nočním stolku. Líbala jsem ho nejprve na krk. Jeho chlad a mé vzrušení vyvolalo husí kůži po celém mém těle.

Edward stále neodporoval. Nahnula jsem se k jeho stolku, abych si podala tu krabičku. Jenže on byl rychlejší. Přibouchl zásuvku, ještě dřív než jsem ji stihla celou otevřít. "Co?" vyjíkla jsem. "Slíbila jsi, že budeš hodná." připomenul mi. "Ale ty jsi řekl, ať ti ukážu co chci dělat." připomněla jsem mu zase na oplátku. "To ano. Myslel jsem však, že v tomhle máme jasno." odsunul mě zpátky na mou stranu postele. "Ty v tom máš jasno." zamumlala jsem nabubřele a otočila se k němu zády. "Bello." třásl se mnou. Marné. "Chci spát." odsekla jsem mu. Přestal se mnou třást a odsunul se zpátky na svojí stranu. Dlouhou dobu se mi nedařilo usnout. Několikrát za noc jsem si musela odskočit na toaletu. Vždy mě pozoroval se smutkem v očích. Něco po druhé hodině ráno se mi podařilo usnout. Tu noc jsem neměla kupodivu žádné sny, asi to bylo tím novým prostředím. Edward mě musel ráno dvakrát probouzet než jsem se dokopala do koupelny. "Takhle přijdeme pozdě." povídal, když jsem si v koupelně čistila zuby. "Nikdo ti nenařídil, že na mě musíš čekat." odfrkla jsem. Zasmál se mi, to mě ještě víc naštvalo. "Nebuď blázínek." Víc jsem neměla náladu ani čas se vybavovat. Původně jsem si chtěla udělat lepší účes, ale nezbývalo nic jiného než si vlasy hezky narovnat a učesat. "Můžeme." řekla jsem mu suše. Venku byla pěkná zima. Edward mi podal bundu. "Zapomněla jsi si jí nahoře." "Děkuji." nechtěla jsem se na něj dál zlobit, ne, když jedeme do školy plné nových lidí. Nemohla jsem tam přeci zůstat sama. "Mám trému." chytla jsem ho za ruku. "Nemusíš se vůbec bát." Budova byla obrovská. Tedy, ta hlavní, měla totiž ještě asi tři vedlejší. Před školou stálo mnoho aut. Všimla jsem si jak se po nás několik lidí ohlíželo když jsme s Edwardem ruku v ruce vystupovali. Malý hlouček dívek se díval na Edwarda a něco si mumlaly. Edward se zasmál. "Co je tu k smíchu?" objal mě ještě těsněji. "Myslí na to jak strašně sem sexy a že ti mě asi přeberou." zasmál se ještě víc. Mě to vtipné nepřipadalo. Začínala jsem žárlit. "Hm." odsekla jsem. Zastavil se a objal mě kolem pasu. Jednou rukou mě chytl za bradu a zvedl mou hlavu. Začal vášnivě líbat mé rty. Já mu polibky s radostí oplácela. Několik lidí kolem nás si odkašlalo. "Musíme jít." usmál se Edward. "A dýchej." připomenul mi, ano, málem bych na to zase zapomněla. Vedl mě dlouhou chodbou až ke dveřím s nápisem PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Ťuk ťuk. "Dále." ozval se za dveřmi docela mladý mužský hlas. Edward mě postrčil a společně jsme vstoupili dovnitř. Kancelář byla celkem malá a útulná. "Dobrý den pane Jafersonne, jmenuji se Edward Cullen a tohle je Isabella Cullenová." pan Jefersonn se zdvořile zvedl ze židle a potřásl Edwardovi rukou. Přešel ke mě a místo aby mi také potřásl rukou ji něžně uchopil a políbil. "Těší mě slečno." "Paní." promluvil Edward. "Je to moje žena." vysvětlil mu tak velmi jasně situaci. "Přijměte moji omluvu." Edward jen přikývl. Víc už nebylo o čem konverzovat. Pan Jefersonn nám rozdal rozvrhy a plánek školy. Když jsem si pak na chodbě prohlížela oba rozvrhy, zjistila jsem že mám s Edwardem společné jen čtyři hodiny týdně. "To mě zabije." špitla jsem si pro sebe. Jenže je snad něco co Edward nepřeslechne? Už stál u mě a objímal mě. "Neboj, máme ještě přestávky." pokusila jsem se o úsměv, ale začalo zvonit. Edward mě dovedl do mé nové třídy. Byla zde spousta nový tváří, některé stejně vystrašené jako ta moje. Jiné zase odhodlané. A některé absolutně bez zájmu. Několik dívek do mě strčilo, aby si našly poslední volné místo. Na mě zbyla zase jen jedna možnost. Posadila jsem se vedle mladíka, který se právě díval z okna. Měl havraní vlasy a docela bledou kůži. Zřejmě se ani nezajímal kdo vedle něj sedí. Po zbytek hodiny se totiž díval ven z okna. Připomínalo mi to můj první den na střední ve Forks. Sedla jsem si tam vedle Edwarda, který mě od první chvíle nenáviděl. Mladík se na mě najednou z ničeho nic otočil. Měl krásnou tvář. Karamelové oči a neuvěřitelně bledou pokožku. Než mi to všechno docvaklo zakroutila jsem hlavou. To snad není možné, já mám na ty upíry vášně smůlu. Nebo štěstí? Na první pohled bylo jasné, že se neživí lidskou krví, uklidnilo mě to. Zajímalo mě jestli mu voním stejně jako Edwardovi. Nepatrně jsem si prohrábla rukou vlasy. Všimla jsem si nepatrného zamračení v jeho obličeji. Zhluboka se mi zadíval do očí. "Ahoj." tak melodický hlas. To snad není pravda. Proč sem magnet na upíry, nestačí snad, že jsem s jedním vdaná? Musela jsem si odkašlat. "Ahoj." usmál se na mě. "Jsem Andrew Peterson. a ty?" znovu se na mě usmál. Začínala se mi točit hlava. "Hele je ti dobře?" jeho hlas jsem slyšela jen z dálky. Najednou jsem neviděla nic než tmu. Nekonečnou tmu. Kde se však v té tmě bere voda. Otevřela jsem oči. Znovu jsem ho spatřila. Stále seděla na svém místě. V ruce držel moji láhev vody, kterou na mě zřejmě vylil. "Je ti dobře?" zeptal se znovu. "Jo." vydechla jsem. "Asi jsem přeslechl tvé jméno." jeho zářivý usměv mě dokonale omamoval. "Ehm jsem Bella Swa.. Cullenová." chtěla jsem říct Swanová, jenže to už zdaleka nebyla pravda. "Těší mě Bello, ty bydlíš někde tady ve městě?" nevadilo mi že vyzvídá. "Ano máme tu domek." zamyslel se, než se však stačil zeptat na něco jiného ozval se zvonek. Když jsem vyšla z učebny už tam stál, můj Edward. Rychle jsem se k němu rozeběhla. "Copak snad nehoří." zasmál se. "Kéž by!" vyhrkla jsem rychle. "Co se stalo Bello, a proboha, pro jsi mokrá?" "Edwarde, měl jsi pravdu! Hádej co!" rychle se zamyslel. Než stačil cokoliv říct vyšel ze dveří Andrew. Edward se na něj podíval a zřejmě mu došlo co jsem měla na mysli. Chvíli tam na sebe jen zírali. Andrew to vzdal a zamířil z budovy. "Už mi rozumíš?" šťouchla jsem ho do břicha. "Není moc nebezpečný, neboj, přečetl jsem mu mysl." ulevilo se mi. "A hádej lásko vedle koho asi tak může smolařka jako já sedět." zasmál se. "Děláš si srandu, sedíš zase s upírem?" Přikývla jsem. Celou cestu domu jsem se o tom odmítala bavit. Měla jsem s Andrewem hodinu prakticky každý den, protože měl stejný hlavní předmět jako já. Proč proboha přitahuji upíry? Nebo se spíš oni lepí na mě? Nechápala jsem to. Celý zbytek dne jsem byla jako bez duše. "Řekneš mi konečně, od čeho jsi byla celá zmáčená?" usmál se na mě Edward, když mi připravoval večeři. "No víš, když jsem vstřebala ten jeho vzhled, oči a bělost pokožky, došlo mi kdo je, omdlela jsem a když jsem se probudila nepřestával na mě lít vodu z mojí vlastní lahve." Edward se tomu jen zasmál a pokračoval v přípravě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Together and Forever?

Ano, moc. Piš dál!! 93.1% (54)
Ale jo jde to. 3.4% (2)
Když je nuda tak si něco přečtu. 0% (0)
Ne nelíbí promiň. 1.7% (1)
Hnus přestaň psát! 1.7% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.