Všichni nežijí "šťastně až do smrti"

22. února 2009 v 19:28 | VeEee
Seděla zrovna v mém autě, se mnou, když skoro rozlouskla mé malé upíří tajemství. Seděla tam, jasně jsem slyšel tep jejího křehkého srdce. Velmi mě rozrušovalo, že jsem jí nemohl číst myšlenky. Měl jsem velmi silnou touhu jí objímat, ale jak by se asi zachovala, kdyby ucítila mé chladné tvrdé tělo. Nejspíš by zpanikařila. Nemohl jsem dopustit, aby byla vyděšená. Jely jsem směrem z restaurace. Bylo ticho. Bella se vrtěla na sedačce. "Fajn je mi dost teplo." nahla se ve stejnou chvíli jako já aby vypla topení. Naše ruce se setkaly. Bylo to jako elektrický výboj. Musel jsem okamžitě ucuknout. "Máš ledovou ruku." nezmohl jsem se na slovo, jen jsem zíral před sebe. Zbytek cesty jsme nemluvily, ticho bylo bodavé a nepříjemné. Tušila to, určitě, po tom zjištění, že umím číst myšlenky si musela myslet, že se mnou není něco v pořádku, jen to nedávala na sobě znát.
"Už jsme tu Bello." podíval jsem se na ní, když jsem dojel před její dům. Její otec byl doma, jasně jsem slyšel jeho myšlenky, týkající se basketballového zápasu, nevěnoval jsem jim pozornost. Bella vypadala, že každou chvílí omdlí. "Je ti dobře?" koukla na mě, její výraz byl, no děsivý, zase jsem si přál vědět na co asi právě myslí. "Nic mi není." odsekla dost chladně. Znepokojilo mě to. "Tak tedy, zítra ve škole." ani se nesnažila se se mnou rozloučit a prostě odešla do domu. Večer jí musím jít pozorovat. Uslyšel jsem myšlenku jejího otce. Ta Bella moje vypadá hrozně. Měl pravdu, vypadala tak. A bylo to mojí vinou.
Nedokázal jsem tam dál stát a odjel jsem domů. Edward je doma. Esme, moje matka už mě slyšela přijíždět. Rosalie s Emmettem byly ve svém domě. Byl jsem rád, Emmett by si ze mě zase dělal srandu, že jí jdu pozorovat jak spí. "Ahoj Edwarde." pozdravila mě Esme v předsíni. Synku můj ty ale vypadáš, co se ti to stalo? Všimla si mého zdrceného výrazu. "Nic se nestalo, jen mám starosti." přiznal jsem se. Tváříš se opravdu otráveně. Vyslala ke mě myšlenku moje sestra Alice. Nechtěl jsem dál poslouchat jak příšerně vypadám nebo se tvářím a zavřel jsem se do svého pokoje.

"Hudba." zamumlal jsem. "Ta mě jistě uklidní." šeptal jsem si sám pro sebe. Poslouchal jsem dlouho do noci, než jsem se rozhodl vydat za Bellou. Byla jedna hodina ráno, to už jistě bude spát. Vydal jsem se oknem, aby si nikdo nevšiml že zase odcházím. Cestou lesem jsem se napil malého losa. Abych měl jistotu, že Belle neublížím. Neslyšně jsem se dostal až k jejich domu. Všude bylo zhasnuto. Vyšplhal jsem k jejímu oknu a pomalu ho otevřel. Sedl jsem si do houpacího křesla v rohu pokoje a potichu jí pozoroval. Měla neklidný spánek. "Edwarde, prosím nezabíjej mě." vykřikla ze spaní. Trhl jsem sebou. Určitě už ví že jsem upír.
Seděl jsem a pozoroval jí. Kolem třetí hodiny ráno byla zase neklidná. Nečekal jsem co se stane, ale ona najednou vyletěla z postele a rozsvítila, než jsem si to stačil uvědomit zírala na mě. "Co tu děláš?" špitla. Tohle jsem tedy skutečně neplánoval. Netušil jsem co jí řeknu. Ale čekala mojí odpověď. Stále jsem seděl v křesle. "Sedím." řekl jsem, snažil jsem se o přívětivý tón. "Jak.." nedořekla to. Celá rozklepaná se rozhlížela po pokoji. "Jak si se sem dosta?" vyhrkla. Koukala na mě, byla celá zmatená. "Oknem." vykulila na mě svoje překrásné oči plné strachu. "Cože?!" klesla na postel. Zdálo se mi, že omdlela, ale ne. Posadila se a koukala na mě. "Oknem?" opakovala. Z tohohle se nevykroutím. "Ano, opravdu okem." překvapovalo mě jak moc jsem byl upřímný.
Bella jen seděla na posteli a o něčem usilovně přemýšlela. "Na co myslíš?" podívala se na mě a zatřásla hlavou. "Jestli mám jít vzbudit Charlieho." "Prosím to nedělej." opravdu by to nebylo dobré. "Dobře, budeš mi tedy muset odpovědět na pár věcí." neměl jsem na výběr a přikývl jsem. "Za prvé, proč jsi tady." potřeboval jsem se zhluboka nadechnout. "Často tě pozoruju když spíš, je to velmi fascinující." věděl jsem, že tím její otázky nekončí, věděla pravdu určitě. Přispěl k tomu ten fakt, když jsem jí zachránil před tou dodávkou. A i na to právě přišla otázka. "Jak jsi tehdy zastavil tu dodávku?" nechtěl jsem jí lhát. "Rukou." "A jak si se ke mě dostal tak rychle?" Ptala se dál. "Utíkal jsem." "O hodně rychlejš než normální smrtelník, že jo." nebyla to otázka. Ale i tak sem přikývl. Dotkla se mého chaldného hrudníku. Pocítil jsem znovu ten elektrický náboj. "Necítím tvé srdce." konstatovala. "Netluče." měla pravdu, netlouklo už skoro sto let.
Seděla na posteli a dívala se na mě. "Přišla jsem na to co jsi vlastně zač." je to tady. "Tak to řekni." tentokrát jsem se nesnažil být milý, naopak zvolil jsem chladný odměřený tón. Ale asi jsem to neměl dělat. "Jsi upír." stále se na mě nepřestávala dívat. Měl jsem pocit, že se rozbrečí. Tak krásně voněla. Chtěl jsem jí. "Ano." Postavila se předemě a ukázala na okno. "Vypadni." "Proč?" chtěl jsem vědět na co myslí. "Prostě vypadni." donutil jsem se jí chytnou za ruku, pevněji než bylo potřeba. "Přestaň nebo začnu křičet." vyhrožovala. Udělal jsem jak si přála. Odešel jsem.
Celou dobu až do rána jsem přemýšlel o tom co se stalo v jejím pokoji. Co když to někomu řekne? A prozradí tak tajemství, tak dlouho skrývané? Volturovi by se to dozvěděly a zabily by jí. To jsem ale nemohl dopustit. Rozhodl jsem se, že si s ní ve škole v klidu promluvím.
Byla zrovna pauza na oběd a Bella stála u pultu s jídlem. Neváhal jsem a rychle jsem šel za ní. "Bello, prosím můžu s tebou mluvit." "Mluv." řekla stroze. "Nemůže to být někde jinde?" nechci aby nás nikdo slyšel. "Jo může." Vyšla svým nemotorným krokem ven z jídelny až došla před školu na místní lavičky, na které nikdo nesedá. "Tak co chceš? Pít mi krev?" řekla chladně. "Neříkám, že nevoní krásně, ale ne nechci ti pít krev, nechci ti nijak ublížit." zasmála se. "Jak já ti můžu věřit?" nevěděl jsem co jí na to mám říct. "Jsi tu přeci a žiješ, není to jasný důkaz?" Zakývala hlavou "Ale co když ti jednou ujedou nervy a prostě mě zabiješ?" "To bych si pak v životě neodpustil." přiznal jsem se "Takže připouštíš tu možnost, že by jsi mě mohl zabít." byla zlá, chtěl jsem jí tak moc říct jak jí miluji. Zjevně by jí to bylo jedno.
"Chci abys odešel z mého života." řekla po několika minutovém přemýšlení. "Prosím to nedělej." to přeci nejde nemůžu o ní přijít. Tvrdě si stála za svým. "A chci to teď hned." dobře, bylo to její rozhodnutí, ale já měl jednu podmínku. "Dobře, odjedu, ale mám podmínku." podívala se mi do očí. "Jakou?" "Slib mi, že o tom nikdy nikomu neřekneš." usmála se, ale její oči byly stále chaldné a nepropustné jejím myšlenkám. "Dobře, slibuju ale odejdi." zvedla se z lavičky. Také jsem se postavil, pohlaidl jí po tváři a odešel jsem.
Vrátil jsem se domů a oznámil všem že odcházím. Prosím jen to ne. Znělo z Esminy mysli. "Prmiň mami. Já musím." To tě ta holka dohnala k šílenství Edwarde. rozzlobil se na mě Carlisle. "Já opravdu se všem omlouvám." postupně jsem si je všechny prohlížel jak tam stály, Esme moje milující nádherná matka s Carlislem mým otcem a jejím manželem. Rosalie s Emmettem, krása se sílou v dokonalé harmonii. A Alice s Jasperem. Prosím Edwarde nedělej to. Žadonila Alice. Chytil jsem jí zaruku a pohladil po tváři. "Promiň." Na nikoho jiného jsem se už nepodíval a odešel jsem.
Ještě tu noc jsem se koukal na Bellu jak spí. Byla dokonalá, ale já pochopil, že jí nikdy nemůžu mít, i když ona byla ta pravá, nejdokonalejší, nikdy nebude moje. Bohužel. Odešel jsem netušil jsem kam půjdu ale už nikdy ne zpět do Forks.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti mé jednorázovky?

Ano, moc!! 87.5% (14)
Jo, jde to. 0% (0)
Ani ne, čtu to když nemám nic jinýho na práci. 6.3% (1)
Ne. 6.3% (1)
Hnus, nepiš už. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.